Vystrašeni náboženstvím...?

Navštívila jsem dnes jednu známou. Vdávala se ve 25. Za dva roky první dítě a pak ještě jedno. A pak už zbyl jen čas na to, nabýt jistotu o pochybnostech, které se jí honili hlavou už při svatbě. Je to ten pravý?  Zřejmě nebyl. Po bezesných nocích a přes nepotlačované výčitky svědomí svého muže opustila. Dnes jej nazývá náboženským fanatikem. Dětem říkal, že když budou zlobit, přijdou na ně zlí andělé. Na procházky s nimi chodil na hřbitov.  

Novému muži bylo náboženství lhostejné. Až do doby, než poznal bývalého muže své ženy. Jeho teď již neskrývaný odpor k náboženství a církvi tím dostal další dimenzi. Byla jsem u nich na návštěvě. Prý jsem na to, že jsem věřící, jsem sympatická.  

Podvědomě mně na mysl přišla reakce mého kamaráda na přednášku jednoho salesiána o listech sv. Pavla. „Teda, to jsem netušil, že jsi takový heretik... Vždyť ty to říkáš přesně, jak to čtu v těch knížkách od Mella! Tohle bych od katolického kněze nečekal...“. V duchu jsem trochu zabrouzdala do svého svědomí. Možná jsem heretik i já. Ale na téhle přednášce mi nic heretického nepřišlo. Naopak. Možná mám jen odchylný pohled na křesťanství a církev. Nebo jsem až moc vychovaná "moderní církví"? Anebo pohled mého kamaráda na církev je naprosto zcestný. Možná spíše poznamenaný tím, co o ní kdy slyšel. Nebo snad zažil?  

Očekávám od Boha hodně. I On ode mě. Třeba zrovna toto. Učit se stále znova a zas vnímat, že to, jaká jsem já, ukazuje lidem i to, jaký je On a jací jsme my všichni – ty, já, církev – kterým On není lhostejný. Třeba mi to pomůže, až budu chtít někde zase moralizovat anebo vyvádět nepřístojné lumpárny :).