„Vítejte v našem klášteře,“ vítá nás šeptem sympatický černooký mnich v oranžovém hábitu. Indický autobus byl po tříhodinovém stoupání do nádherných hor pořádně zadýchaný, stejně jako my po dalších 30 minutách pěší chůze do kopce. „Tady je dům pro hosty – ženy,“ vede nás tři směrem od kostela. Ondřej dostává pokojíček v pánské části kláštera. „Lidé sem chodí do samoty a ticha,“ pokračuje své instrukce, „chcete-li se spolu sejít a popovídat, využívejte prosím pouze knihovnu.“
Ondřej nechápe, že jsme stále v Indii. Už dva týdny přemýšlí, co je to ticho. Na tři dny se dobrovolně (a jak rádi) uzavíráme ruchu indických silnic, měst a vesnic. Jsme v klášteře trapistů Kurisumala. Přes 20 mnichů se tu dobrovolně rozhodlo pro život bez rodiny, v ústraní, naplněný „pouze“ modlitbou a prací. Provozují malou farmu, prodávají mléko, jsou plně soběstační. Jejich denní program je pro nás nabídkou, nikoli povinností:
Přesto využíváme maximum a poslušně vstáváme už na první modlitby ve 3:45. I všechna jídla probíhají v tichosti. Sedíme na zemi, k dispozici máme jen talíř, hrneček a pravou ruku (svoji J). Okolí je krásné, i když svůj letní potenciál zdaleka nenaplňuje. Teprve monzuny v květnu přírodu náležitě oživí. Tři dny utíkají jako voda. Poslední dopoledne tráví Katka s jedním z mnichů. Studoval univerzitu, pochází z velmi dobré rodiny. Přesto se rozhodl se všeho zříci a odejít sem. Od homeopatie se přes Matku Terezu dostávají až k salesiánům:
„Víš, co neví ani Duch svatý?
Poučeni mnišskou moudrostí se s neradostí (ticho je skvělé…) po třech dnech vracíme do Indie. Oni tři směrem na lodičky v zarostlých keralských vodních kanálech, já zpátky „domů“ do Bangalore.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.