Kde je domov?

"Ahoj Jano, jsem v Čechách," pípla mi před pár dny smska. Izrealce Gila jsem poznala v roce 2005 v Německu. Bylo to na jedné party. Když zjistil, že jsem z České republiky, obratem šáhl do kapsy, vyndal pomačkaný papírek a začal zpívat: Vymyslel jsem spoustu nápadů a hů... Taková setkání se nezapomínají.

Mám obavy, jestli ho po pěti letech poznám. Vypadá stejně. Opatrně našlapuje přes namrzlé chodníky: "To víš, naposledy jsem měl rukavice na sobě před čtyřmi lety. Už jsem si odvykl na zimu." Sedíme spolu u 18 stupňového piva z místního pivovaru v Praze na Bulovce. Bavíme se německy, přestože Gil umí docela dobře česky. 11 let žil v Německu. Pak se vrátil zpátky do Izraele. "Jak se cítíš doma?" zajímá mě. "Nemám domov. Izraelci jsou hodně hluční a hlasití. Já jsem jiný, tichý. Německo ale taky není můj domov." Domov je tam, kde jsou lidé, kteří tě mají rádi, vzpomínám na přísloví, které mi viselo na zdi v Indii. A vzpomínám na jednu dívku z Holandska. Její mamka Afričanka, její táta Holaďan. Pro Holanďany je cizí -  oc tmavá. Pro Afričany taky - je moc světlá. Do 18 let bojovala s tím, že nikam nepatří. Teď je na to hrdá. Pochopila, že Bůh jí dal roli, kterou nikdo jiný plnit nemůže. Být mostem. Spojovat rozpojené. Sbližovat oddálené. Ne tím, co říká, ale tím, co je. Jaká je.

S Gilem jsem si popovídala neočekávaně krásně a hluboce. Přestože je z úplně jiné kultury než já. Židovské. Izraelské. Přála bych si, abych dokázala být také mostem, po kterém lidi mohou přejít vzájemně k sobě.  Je tohle jeden z mých úkolů v životě?