Indie 2011 - 7. den - Bangalore - o detech ulice

Konecne „doma“. Tady uz neni clovek ztraceny. V Bangalore jsem rok jako dobrovolnice pracovala. Uz je to sice davno, 6 let zpatky, ale v nekterych zivotnich obdobich cas nehraje roli. Pracovala jsem u salesianu v projektu, ktery pomahal detem na ulici.

Protoze jsem u salesianu byla ohlasena az na zitrek, zustavam radeji pro dnesek ve veznici. Tak rikam duverne memu hotelu. Ma cela nema ani okno ani umyvadlo.

Planovany odpocinek odkladam, vyrazim za vzpominkami drive, nez prijedou zitra rano Katky a Ondrej. Reditel salesianu, otec Edward me vita vynadanim: „Jak muzes spat v hotelu? Jako bys zapomnela, ze tady u nas jsi vzdycky doma. Nejak ses nam vzdalila..“ Marne vysvetluju evropskou mentalitu a odlisnosti salesianskeho prostredi v CR. Vracim se na misto cinu, do strediska BOSCO Mane, tzn. v mistnim jazyce kannada domov. I pro me se tohle misto stalo na rok domovem. Je jine. Predelane. Barevne. Konecne vypada jako dum, ve kterem zijou deti. Ted jsou to deti, ktere jeste pred par dny zily na ulici. Pracovaly treba 14 hodin denne v restauraci, cichaly redidla... Salesiani je na ulici zkontaktovali a nabidli jim, ze je vezmou s sebou do domu, ve kterem muzou v klidu zit a chodit do skoly. Ted se ceka, jestli se jim tu bude libit nebo jestli se treba jeste lepe podari, aby se vratily zpatky do sve normalni rodiny.

Bangalore ma asi 6 milionu obyvatel. 50000 deti tu zije na ulici. Nektere nemaji zadnou rodinu, jine ano. Rodice jsou ale treba chudi venkovane nebo zavisli na alkoholu, ze je pro dite lepsi, kdyz z domova utece a zije na ulicich mesta. Praci si najde lehce. Na nadrazich uz cekaji nahaneci z restauraci a hotelu. Deti jsou pro ne levna pracovni sila, ktera si navic netroufne odmlouvat. Casto tak pracuji treba 14 hodin denne. V horsim pripade se stavaji i obeti sexualniho zneuzivani. Ale maji penize. A svobodu. Jsou pany sveho zivota. Cim dele dite na ulici zije, tim mensi sance je, ze dokaze zacit zit „beznym“ zpusobem zivota. A tak musi byt salesiani rychlejsi nez nahaneci z restauraci. Maji budky na nadrazich, kde je 24 hodin na strazi streetworker. Vidi-li nove dite, hned k nemu jde. „Uz jsi jedl?“ byva casto prvni otazka, tak typicka v Indii. Dalsi nasleduji hned pak: „Jak se jmenujes? Mas mamku nebo tatku? Proc nejsi s nimi?“  Streetworker mu pak nabidne pomoc. Prijme-li ji (dite ma celou dobu svobodu volby), odvede ho do kontaktniho mista BOSCO Yuvodaya. Tam uz jsou socialni pracovnici, kteri s nim popovidaji vic a promysli, jak dal.

1] V idealnim pripade zkontaktuji jeho rodinu, ktera si pro nej prijede, a zajisti v rodine pravidelne navstevy. Musi byt jistota, ze dite chodi do skoly a vyrusta v dobrem prostredi.

2] Neni-li mozny navrat do rodiny, muze dite zustat se salesiany. Je-li mu do 14 let, zustane ve stredisku pro deti, ktere chodi do zakladni skoly. Je-li mu nad 14 let, ma dve moznosti – stredisko pro studenty (premysli-li o univerzite) nebo ucnovske stredisko (chce-li se stat napriklad truhlarem, krejcim nebo svarecem).

Dokonci-li dotycny kluk vzdelani, pomohou mu salesiani najit praci. Prvni rok stale zije s nimi ve stredisku a uci se, jak chodit do prace a zachazet s penezi, ktere vydela. Pokud je vse v poradu, pomohou mu od dalsiho roku najit byt, spolecne s dalsimi kluky. Stale je s nim ale v kontaktu socialni pracovnik salesianu, a to az do te doby, nez zije opravdu zodpovedny a sobestacny zivot.

To vse prevedeno do obrazku:

FOTO ze sedmeho dne TADY.