Jde to vůbec?

Díky, Jano, za tohle zamyšlení. Poslední dobou to dost řeším (to lpění na lidech). A snažím se to naučit. Myslím, že s našimi přáteli je to podobné jako s našimi dětmi a vlastně i s naším životem samotným. Naši přátelé nejsou "naši", v tom smyslu, že je nevlastníme, ale oni jsou nám a my jim na určitý čas "svěřeni", na jiný čas zase odebráni. Myslím, že si na ně nesmíme dělat nárok, přivlastňovat si je. Je dost těžký to tak brát (mluvím z vlastní zkušenosti), ale máme velkou naději, že si všechen čas bez přátel přebohatě vynahradíme na věčnosti...

Lpění na lidech??? Myslím, že to z určitého pohledu není vůbec nic špatného, pokud s těmi lidmi dokážeme sdílet radost a vše co život přináší - člověk, který by nebyl na tomto světě nějak uvázán k dalším lidem a to jakýmkoli způsobem (modlitbou, osobními setkáními, svazkem ...) by na tento svět jakoby nepatřil - člověk tu přeci kvůli lidem je!!! Proto si myslím, že pokud to není určitá přehnaná závislost na lidech kolem mne, tak na to lpění není nic špatného a stejně je to asi se životem. Není dobré být závislý na svém sobeckém životě, ale žít život s druhými a opravdu ho prožívat je přece jen dost velkej dar, aby jsme na něm trochu lpěli :-)