Nejen Malý princ inspiruje

Děkuju, Terko, za tyhle citáty. Je škoda si je nechat jenom pro sebe. Třeba inspirujou k tomu, přečíst si od Exupéryho něco víc než jen klasiku - Malého prince...

Antoine de Saint-Exupéry

• Velikost se rodí především – a to vždy – z cíle, který leží mimo člověka. Jakmile je člověk uzavřen do sebe, stává se chudým.

• Je snadné založit řád společnosti na podřízenosti každého jedince pevným pravidlům. Je snadné vytvořit slepého člověka, který by se bez odmlouvání podrobil nějakému pánu nebo nějakému koránu. Má-li se však člověk osvobodit, mnohem cennější je naučit ho, aby si vládl sám.

• Člověk musí dřív dávat než přijímat a dřív stavět než dobývat.

• „Budeš tedy soudit sám sebe,“ odpověděl král. „To je mnohem těžší soudit sebe než někoho jiného. Jestliže se ti podaří dobře soudit sám sebe, bude to znamenat, že jsi opravdu moudrý.“

• „Sbohem,“ řekla liška. „povím ti to tajemství. Je velmi prosté: Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

• „Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“

• Byl to obchodník s patentovanými pilulkami utišující žízeň. Když člověk jednu týdně polkne, nemusí už pít. „Proč to prodáváš?“ zeptal se malý princ. „Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník. „Odborníci to vypočítali. Ušetří se tím padesát tři minut za týden.“ „A co se udělá s těmi padesáti třemi minutami?“ „Co kdo chce..“ Kdybych já měl padesát tři minut nazbyt, pomyslel si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce…

• Vždycky jsem miloval poušť. Člověk usedne na pískový přesyp. Nic není vidět. Nic není slyšet. A přece v tom tichu něco září… „Poušť je krásná právě tím,“ řekl malý princ, „že někde skrývá studnu..“

• Poznal jsem totiž, že člověk je zcela podoben citadele. Rozboří zdi, aby dosáhl svobody, ale zbude z něho jen stržená a hvězdám otevřená pevnost.

• Ano, čím těžší je práce, v níž se ve jménu lásky stravuješ, tím víc tě povznáší. Čím víc dáváš, tím víc rosteš.

• Mám rád, když člověk ze sebe vydává světlo, Nezajímá mne tloušťka svíce. Její hodnotu měřím jen podle jejího plamene.

• Je snadné uspokojit toho, kdo nemá srdce dost prostorné.

• Nezajímá mne, co ten člověk, kterého mi ukazuješ, ví. Totiž ví i slovník. Zajímá mne, jaký je.

• Chceš-li růst, střetej se se svými rozpory – vedou tě k Bohu. To je jediná možná cesta. Přijímáš-li utrpení, rosteš. Jsou však neduživé stromy, které pouští vítr nezformuje. A jsou lidé slabí, kteří se nedokážou překonat. Zabíjí nejprve velkou část sebe sama, a pak své štěstí budují na prostřednosti.

• Když dáváš, nic neztrácíš. To, co máš, se tím naopak rozmnožuje.

• Hnutí srdce není něco, na čem by se dalo ušetřit. Dávat, ze svého srdce, to je jako vyklenout most přes propast své samoty. A dáváš-li ze svého srdce, nestarej se komu. Budou ti totiž říkat: „Ten si to nezaslouží!“ Jako by šlo o nějaké zboží, kterého je škoda. Dokonce i člověk, který ti nemůže dát nic, o co bys stál, ti může posloužit tím, že dáváš ty jemu, neboť skrze něj tak sloužíš Bohu.

• Nepleť si lásku s vlastnickým poblouzněním, z něho pochází to nejhorší trápení. Neboť v tom se lidé mýlí: z lásky trápení nepochází. Trápení plyne z touhy vlastnit, a ta je opakem lásky. Jestliže miluji Boha, vydám se třebas pěšky na cestu a budu klopýtat šílenstvím, abych ho nejdříve přinesl druhým. A nebudu si svého Boha zotročovat. A budu živ z toho, co dává druhým.

• Skutečná láska začíná tam, kde oplátkou nic nečekáš.

• Přátelství poznám podle toho, že nemůže být klamáno, a pravou lásku podle toho, že nemůže být podvedena.

• Jen blázen si láme zuby na minulosti, neboť je skončená a pevná jako balvan žuly. Přijmi tento den, jak ti je dán, a nepotýkej se s tím, co nelze napravit. Co nelze napravit, nemá význam, a takové je vše, co minulo.

• Nikdy neposlouchej ty, kteří ti pro tvé dobro radí, aby ses odřekl některé ze svých tužeb. Ty své poslání znáš, cítíš v sobě jeho tlak. A když je zradíš, sám sebe zbavíš tváře.

• Věz, že když vstupuješ do chrámu, Bůh tě nesoudí, nýbrž přijímá.

• Čím větší je pravda, z tím větší výšky je třeba na ni hledět, abys ji uchopil.

• Život a smrt jsou sice slova navzájem svárlivá, ale přesto je pravda, že žít můžeš jen z toho, pro co jsi ochoten zemřít. A kdo odmítá smrt, odmítá i život.

• Jak pošetilý je ten, kdo si myslí, že lidem poskytne štěstí, když uspokojí jejich touhy. Vidí totiž, že někam jdou, a domnívá se, že je pro ně nejdůležitější dosáhnout cíle. Jako by nějaký cíl vůbec byl.

• Tvé bohatství je v tom, že hloubíš studny, že užíváš dne a odpočinku, že dobýváš diamant a získáváš lásku. Ne však v tom, že máš studny, dny odpočinku, diamanty a volnost v lásce. Ani v tom ne, když po nich jenom toužíš a neusiluješ o ně.

• Což jsi už zapomněl, že podmínkou štěstí je nikdy štěstí nehledat? Neboť pak bys usedl a nevěděl, kam běžet. Pokud jsi tvořil, štěstí je to dáno jako odměna. A podmínkou štěstí je zápas, námaha a vytrvalost.

• Abych sama sebe poznal, k tomu ti, Pane, stačí zapustit do mne kotvu bolesti. Zatáhneš za lano, a já se probudím.

• Když trpíš, snažíš se samozřejmě ze svého utrpení vymanit. Musíš je však přijmout, aby tě nutilo vystoupit výš.

• Je snad dobré vytvářet věci, aby sloužili lidem, bylo by však nestvůrné vytvářet lidi, by sloužili jako odpadkové koše věcem.

• Abych vešel v Boha, potřebuji se vysvléci ze sebe sama.

• Nedokážu žít bez lásky. Vždycky jsem mluvil, jednal a psal veden jen láskou.

• Nechápete, že jsme někde sešli z cesty? Lidské mraveniště je bohatší než dřív. Máme víc výhod a volného času, a přece nám chybí něco podstatného, co těžko dovedeme určit. Cítíme se méně být lidmi, ztratili jsme něco z tajemných výsad.

• Tvá pyramida nemá smysl, jestliže nekončí v Bohu. 

• Cítil jsem na srdci tíhu, jako bych nesl na bedrech svět. Osamělý, s pažemi zkříženými na prsou, opřený ve večerním větru o strom, byl jsem zárukou všem, kdo ve mně potřebovali najít svůj smysl, neboť ho ztratili…

• Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá, kdežto cíl je iluze poutníka, kráčejícího od hřebene k hřebeni, jako by smysl byl v dosaženém cíli. A právě tak nemůžeš pokročit, pokud nepřijmeš, co je. Z čeho ustavičně vycházíš. A v odpočinek nevěřím. Neboť drásá-li člověka nějaký rozpor, není správné volit nejistý a nehodnotný klid za cenu slepého přijetí jednoho ze dvou prvků rozporu. Vyhýbá se snad cedr větru? Co by tím získal? Vítr ho drásá, ale i otužuje. Kdo by dokázal oddělit dobré od zlého, byl by věru moudrý. Hledáš, jaký dát životu smysl, ale smyslem je především stát se sám sebou, a ne pominout rozpor, a tak dosáhnout ubohého klidu. A když tě něco drásá a staví se ti na odpor, dopřej si volnost růstu, neboť to zapouštíš kořeny a proměňuješ se. Buď blahoslavená ta otevřená rána, z níž se zrodíš: vždyť žádná pravda se neukazuje a není k dosažení v tom, co je zjevné. A pravdy, jež se ti nabízejí, jsou určeny jen k pohodlí a podobají se práškům na spaní.