moje osobní stránky - o Indii, životě a tak...

Indopis 10: aneb evropis a loučení

5. 4. 2008 20:14

 

Tentokrát bych to měla spíše nazvat evropis.  Minulý týden jsem žila vice evropsky než indicky…

 

V pondělí podvečer jsme se stavěla v kanceláři jednoho z fathers a po chvilce rozhovoru najednou prohlásil: nezajdeme na drink? Proč ne, sice není zvykem chodit na drink, ale co, je to poprvé. Jenže kam? Místní bary v okolí jsou pouze pro pány a rozhodně není vhodné, abych se tam objevila já jako slečna a navíc v doprovodu jednoho z místních fathers. Proč chodit ale ven, když vše máme tady? Takže jsme se sešli v pokoji, spolu s lahví pravého indického rumu. Hezký rozhovor za to opravdu stál. 

 

Ve středu jsme vyrazili se Solene (20-letá holka z Francie, která teď chodí každé odpoledne jako dobrovolnice sem do BOSCO Mane) na “pravou” indickou diskotéku.  Ještě předtím jsme zkoušeli přemluvit jednu indickou kamarádku, ať jde s námi. Víte, co nám na to řekla? Že prý ještě nikdy v životě na žádné diskotéce nebyla ! Ve 22 letech… Představa řady indických dívek i chlapců o diskotéce je představa plná alkoholu a nezřízeného života, takže jsme usoudili, že radši nebudeme moc šířit, kam se vydáváme, abychom nevzbuzovali přiliš velké pohoršení.  Pěkná normální diskotéka, vstupné stálo 150 rupií (sto korun), ale v rámci toho bylo I pití za stejnou částku.  Neindická hudba , neindické oblečení (některé minisukně byly silné sousto i pro mě Evropanku J) – a taky neindické ceny. Např. Jedno malé pivo za 100 rupií (70 korun). Zábava pro vyšší indické sféry.   Sice představa diskotéky, která končí přesně úderem 23:30, je v Čechách poněkud absurdní, ale bohužel pro Bangalore je tohle norma. 

Posílám fotku z naší cesty  “de-luxe” rikšou zpět do BOSCO Mane (takhle zevnitř vyzdobených rikš jezdí po Bangalore jen málo). A taky fotku s našimi kluky. Pokaždé, když se vracím později domů, chvíli stojím nad těmi našimi spícími rošťáky. Jak někdy úmorní jsou přes den, tak sladcí jsou přes noc, když jako neviňátka spí schoulení vzájemně sami k sobě…  Ne?

 

Ve čtvrtek jsme se vydali do restaurace s taneční večerem Salsy. Teta Solene (oné francouzské dobrovolnice) je provdána v Indii a vlastní řadu restaurací v Bangalore. V jedné z nich nabízejí každý čtvrtek kursy salsy. Jako známí majitelky jsme nic neplatili, dostali večeři, zákusek a výborný  koktejl  úplně zadarmíko. A pěkný kurs salsy k tomu. A já jen po očku sledovala televizi v rohu, kde právě Italové zvýšili svůj náskok nad Českou republikou na 2:0. Fotbalem se tu žije. Crazy India. Ani jedenkráte v historii se Indie nekvalifikovala na mistrovství světa ve fotbale, ale každý je blázen do mistrovství, každý den jsou plné dvě stránky reportáží, rozhovorů, výsledků,…  Dokážete si představit, jak si mě každý dobíral po našem vyřazení ze skupiny…

 

V sobotu jsme zakončili náš evropský týden kinem.  Multikinem přesněji řečeno. Velký komplex se  sedmi sály. Náš film se jmenoval Samsaara a byl o mnichovi, který opustil buddhistický klášter, vydal se do blízké vesnice a tam se oženil. Narodil se mu syn, ale po nějakém čase opouští rodinu a vydává se zpět s úmyslem do kláštera...  Celý byl točený v severní Indii, v Ladakhu, v Himalájích s nádhernými pohledy na krajinu, to prostě člověk musí vidět, aby si tu krásu mohl představit. Nádherný film. Ještě celý druhý den bylo těžké nepřemýšlet nad  jeho dvěma podtituly: „Je lepší vzdát se tisíce přání než jediné přání vyplnit?“  „Jak ochránit kapku vodu před vyschnutím?  -- Hodit ji do moře...“ 

 

Tak to byl můj evropský týden. 

 

Ale BOSCO Mane jsem nešidila. Minulý týden jsme vyrobili něco pro vás. Znáte aktivitu, kterou my pracovně nazýváme „vernisáž“?  Naše hoky z chaloupek určitě budou vědět, o co jde... Nejdříve se vezme velký arch papíru. Ten se celý zabarví. Prostě se na něj bez ladu a skladu nějak naplácají nejrůznější barvy, nejlépe rukama. Nechá  se uschnout.  Poté se každý snaží najít do nejvíc nejrůznějších obrázků a motivů, malé i velké, vystřihnout je a nalepit do předem vyrobeného papírového rámečku.  Čím víc kdo zapojí svoji fantazii a představivost, tím více obrázků v těch naplácaných barvách dokáže objevit. Strom. Ptáka. Motýla. Měsíc.... Tak přesně tohle jsem s klukama minulý týden zkusila. No, co si budeme povídat. Nejvíc je zaujala první část. Barvy naplácali opravdu úplně všude. Na lavice, na zem, na oblečení, na strop,  na obličej, no prostě všude. Ale hlavně že arch papíru byl zaplněný až po okraj!  Druhá část, hledání a vystřihování obrázků, už zaujala jen některé z nich (zato tedy opravdu naplno, strávili nad tím hodiny, koho by to nepotěšilo), a tak jsme pro vás něco vyrobili. Uvidíte sami, až se vrátím...  Posílám pár fotek, pro ukázku našeho „výrobního procesu“. 

 

Tak to byly mé zážitky z posledního týdne. Už se opět (jako každoročně) dostavila fáze, kdy opouštím staré věci a naplno si uvědomuju, že co nestihnu teď, už nestihnu nikdy, a tak se snažím využít všech chvil pro poslední indické zážitky. Zbývá mi posledních 23 dní.  Být dítětem, dělala bych si čárky. Teď by mě to uvrhlo maximálně tak ještě do větší deprese. Ale co, Čechy  taky nejsou špatné, co vy na to, Češi a Češky ???  I přes hrozný  smutek uvnitř,  že ztratím opět kus své dušičky, která zůstane už napořád v Indii, se stejně na vás těším J

 

Pa, Jana    
Zobrazeno 1201×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková